Jak ten čas letí

Je až neuvěřitelné, jak ten čas letí. Čím je člověk starší a čím více starostí má, tím se zdá běh čas rychlejší.

Když jsem byli malí, zdály se dny být skoro nekonečnými.

Čím byl člověk starší, tím měl víc učení, víc povinností - tudíž i víc starostí - a dny se začaly krátit. Občas si říkám, jak je možné, že den má stále 24 hodin, ale i přesto se mi jeví jako poloviční.

Vím, že hodně času strávím v práci. Jenom cestování do zaměstnání mi denně zabere cca 3 hodiny. V práci jsem kolem 10 hodin denně - to už mi z celého dne zbývá 11 hodin, 5 - 6 hodin prospím (bohužel člověk spánek k životu potřebuje) a na všechno ostatní mám zhruba 5 hodin, které jsou v době od 7 večer do půlnoci. To už se toho pak moc nedá dělat (ještě štěstí, že existují obchody, které mají otevřeno do 22:00 hod).

Díky této absenci pak nejsou ani víkendy nikterak dlouhé, neboť veškeré aktivity, které člověk nestihl během týdne, dohání právě v těchto dvou nepracovních dnech.

Ale na stranu druhou, zaplať pánbů, že ty dva dny máme.

Malování na počítači

Tady budu uveřejňovat obrázky, co jsem namalovala na počítači pomocí tabletu.

Tohle je podle nějaké reklamy na hodinky:


A tohle je podle Lary Croft z Tomb Ridera:
Pokus jen tak:
A další:

Bydlení

Mít krásné bydlení je snem snad každého člověka. Je jedno, zda jde o byt nebo domeček, ale pro všechny z nás je důležité mít pocit, že vlastníme místo, kde žijeme. Že si tam můžeme udělat jakékoli úpravy a nikomu to nebude vadit, že vše může být jen dle nás.

Bydlení v podnájmu rozhodně nepatří k horšímu nebo méně vyhledávanému. Každý je rád, že má hnízdo, kam se může vrátit, kde může být sám sebou. Jedinou nevýhodou podnájmu je, že člověk nikdy neví, kdy ho tam majitel už nebude chtít, protože bude potřebovat byt sám pro sebe nebo pro někoho z rodiny. Stejně tak není možné udělat si v podnájmu úpravy interiéru dle vlastních představ. Většinou jsou pronajímané byty alespoň z části zařízené a tudíž nejde přestavět zdi, dát si na ně vlastní poličky a podobně. Nejlepší je si zařizovat už vlastní domov - byt nebo dům.

Když jsme bydleli v podnájmu, tak to bylo fajn, ale zároveň občas člověka štvalo to, že si tam právě nemohl udělat vše tak, jak by si přál. Ale i přesto to bylo bezva 12 měsíců. Potom jsme se ale rozhodli, že si koupíme vlastní bydlení, samozřejmě s hypotékou, ale pořád lepší cpát peníze do hypotéky než do pronajímatele bytu. Sehnat byteček nám docela trvalo, ale hledání se rozhodně vyplatilo. Ten pocit, který jsme koupí bytu získali, byl k nezaplacení.

Mít byt je moc fajn a snad ještě lepší je jeho zařizování. Nemluvím jenom o rozestavování nábytku, ale zároveň plánování jeho rozvržení v jednotlivých pokojích, nákup koberců, svítidel, ručníků a dalších drobností, které mění byt v domov.

V novém bytě bydlíme již rok a půl a stále je co vylepšovat. Naposledy jsme kupovali svítidla, neboť jsme se rozhodli vyměnit lustr v ložnici a kuchyni a zároveň jsme si do ložnice chtěli pořídit poličku na knížky a lampičky pro chvíle s knížkou. Díky tomu, že polička a lampičky jsou hned u sebe, vypadá celá ložnice prostorněji. Díky takovýmto maličkostem se pro nás stává vzhled našeho domova stále hezčím a útulnějším.

Stejně tak nám obrovskou radost udělala lampa, kterou jsem si pořídili do obýváku. Moc se nám líbil design moderních papírových lamp, které jsou nejem zajímavé na pohled, ale zároveň mají i velice snadnou montáž. Složení celé lampy mi zabralo tak 3 minuty.

Je úžasné, jak se člověku něco líbí v letáku, obchodě, v katalogu. Pak si to přinese domů, smontuje celou věc. Pak přijde umístění na správné místo a najednou je domov víc domovější. Ten pocit je k nezaplacení.

Múca je nejlepší

Ne, Múca není ta želva vedle na obrázku. Múca je oslovení pro mého největšího miláčka, manžela.

Jmenuje se Martin a v listopadu spolu budeme již 4 roky. Ovšem známe se o nějaký ten pátek dýl.

Rozhodně to není žádný superman nebo model. Je to naprosto normální mužský. Má své mouchy, špatné nálady, zlozvyky. Ale kdo je nemá. Důležité je, že si rozumíme, máme si o čem povídat a hlavně se spolu nikdy nenudíme. To si myslím, že je v životě to nejdůležitější. Říct si můžeme úplně všechno, ne jen příjemné a krásné věci. A hlavně spolu dokážeme i mlčet. A to je v dnešní době také velmi důležité. V době samého schonu, práce, rádiových hitparád a hlučných reklam.

Asi si říkáte, proč je to Múca. To nedokážu přesně říct. Říkáme si tak, on je můj Múca a já jsem jeho Púca. A jak to vzniklo? To skutečně není důležité.

Domácí mazlíčci

Vždycky jsem měla ráda zvířátka. Teď nemluvím o tom, že mám ráda, když se na mě z talíře směje kousek prasátka, kuřátka nebo kravičky, ale o domácích mazlících.

Jako malá holka jsem si přála mít vždy psa. Se sestrou jsme se snažili přesvědčit rodiče, že se o pejska starat budeme, budeme s ním chodit ven, koupat jej apod. Psa nám nepovolili a ani žádné jiné zvíře. Ale i tak se tu a tam u nás nějaký ten mazlíček objevil. Známí např. při noční cestě autem málem přejeli ježka. Protože jim ho bylo líto, přivezli ho nám, takže jsme se o něj starali až do jara, kdy jsme ho pustili do přírody. Jmenoval se Venca a opravdu hodně funěl a dupal. Stejně tak jsme se jednou starali o holuba s poraněným křídlem, kterého našla sestra venku. Bydlel v krabici na boty a dostával od nás zrní a strouhanku. Měli jsem ho doma si půl dne, a pak odletěl. Žádné jméno jsme mu nedali.

Nakonec se nám rodiče podařilo přesvědčit ke koupi zvířátka, morčete.

První morče jsme dostaly, když mi bylo 7 let. Bylo to angorské, černobílé morče a bylo naprosto super. Vzhledem k tomu, že jsme ho měly od malého šmudlíka, vychovaly jsme si ho od úplného začátku. Říkaly jsme mu Pepík a brzy se choval jak pes a ne jako morče. Chodil s námi v létě ven, naučila jsem ho chodit po schodech, takže když ho to venku nebavilo, došel si Pepík sám domů, jenom stačilo zavolat na rodiče, aby mu otevřeli dveře. Když jsme se vrátily ze školy, vítal nás veselým a velmi hlasitým pískáním, přišel na zavolání a přes den byl volně puštěný. Měl takové malé místečko - kus starého koberce v kuchyni, kde trávil všechen volný čas. Tam dostával jídlo, měl tam mističku na pití a také tam měl záchod, na který skutečně chodil, takže se nestávalo, že bychom měli bobky po celém bytě.
Bohužel morčátka nemají moc dlouhou životnost, takže po třech letech jsme ho pohřbili pod okny našeho bytu.

Druhým domácím zvířátkem bylo opět morče. Tentokrát nebylo angorské, ale s rozetami, ale barva zůstala zachována. Opět bylo černobílé. A opět se jmenovalo Pepík. Bohužel se nám ho nepodařilo tak vycvičit, jako předešlého Pepíka. Bylo to tím, že jsme ho neměli od malého špunta, ale asi od ročního tvorečka a hlavně byl velice vyplašený, neboť kdybychom ho nezachránili, stal by se potravou pro hady. Moc se toho nenaučil, pouštět jsme ho nemohli, protože neposlouchal a bohužel ho po 2 letech postihla nemoc, kvůli které jsme museli jeho život ukončit.

Nakonec přeci jen rodiče podlehli nátlaku svých ratolestí a rozhodli se nám koupit pejska. Protože jsme bydleli v bytě, bylo jasné, že to nebude žádné velké plemeno. Vyhrál to jezevčík. Pořídili jsme si fenku Bettynku, když mi bylo 12 let. Dneska je to už babička, je jí 14 let, ale i přesto je stále čilá. Má sice problémy se srdíčkem, takže bere léky - jako lidé - ale jinak je v pohodě. Nikdy bych nevěřila, kolik lásky dokáže takový malý pejsek dát. Pořád je to suprová kámoška, i když už toho nenaběhá tolik, jako dřív. Pes je skutečně nejlepším přítelem člověka.

Od rodičů jsem se odstěhovala v roce 2006, kdy jsme s přítelem (dnes manželem) zkusili žít spolu v podnájmu. Prvního půl roku jsme byli bez zvířátek, tedy skoro. Od začátku s námi žije sklípkanka Beátka, která patří manželovi. Musím se přiznat, že pavouky moc nemusím, takže mě nahání spíš strach, ale občas ji pozoruji přes sklo terárka a musím uznat, že je to hodně zajímavý živočich. Protože mi chyběl nějaký mazlíček, kterého bych si mohla pochovat, pohladit, rozhodli jsme se pořídit si králíka. Samozřejmě zakrslého. A jak jsme si řekli, tak se stalo. V září roku 2006 jsem si z Prahy, kde pracuji, přivezla malého bílého králíčka. Ihned dostal jméno Smetánek a stal se hned mazlíčkem všech. Bohužel ale díky pracovnímu vytížení a dojíždění za prací netrávíme ani jeden moc času doma, bylo nám Smetánka líto. Tak jsme mu pořídili kamarádku. V červnu 2007 jsem přivezla, opět z Prahy, jak jinak, černobílou samičku zakrslého králíka. Ta dostala jméno Kávěnka. Zpočátku ji Smetánek nechtěl ani vidět a byl na ni velmi zlý, ale po několika hodinách se zkamarádili a do dneška jsou z nich nerozluční přátelé. Protože jsme nechtěli mít malá králíčátka, ne snad z důvodu, že bychom nechtěli další zvířátka, ale protože bychom velmi neradi řešili povahu lidí, kterým bychom je svěřovali, nechali jsme oba naše mazlíky vykastrovat. I přesto, že nemají žádné sexuální pudy, chovají se k sobě neuvěřitelně krásně, starají se o sebe navzájem, když spí, tak se na sebe navalí a kdyby nevypadali každý jinak, člověk by řekl, že to jsou dvojčata nebo jeden velký králík.

Už je máme docela dlouhou dobu a i přesto se na ně stále dokážeme dívat, sledovat je, jak se čistí, jak jsou rozkošní, když si myjou uši, když se perou o jídlo nebo panáčkují. I po takové době se nám neokoukali a myslím, že se to ani nestane, pořád nás dokáží bavit víc než televize.

Z toho, co jsem uvedla nahoře je asi jasné, že mám zvířátka opravdu moc ráda. A musím říct, že skutečně nechápu, jak se může najít někdo, kdo dokáže zvířeti ublížit. Ať už jde o psa, kočku a nebo i hospodářská zvířata jakými jsou ovce, krávy atd. Snad se celá takováhle situace zlepší a časem už nebudou žádní lidé, kteří dokážou ublížit.